Zde se v červnu 1952 konal proces s odbojovou skupinou Jan.
Také označen jako proces „Oto Mádr a spol.“
(více)
Souzen se skupinou „Oto Mádr a spol.“.
Studoval na farmaceutické fakultě v Brně.
Byl sociální demokrat.
Dne 26. července 1951 zatčen.
Trest smrti byl vynesen 13. června 1952 a 18. prosince 1952 v Praze na
Pankráci byl popraven.
(více)
Souzen se skupinou „Oto Mádr a spol.“.
Studoval na lékařské fakultě v Brně.
Zatčen 26. července 1951.
Odsouzen k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraven v Praze na Pankráci.
(více)
Alois Pokorný napsal před popravou dopis, bratr jej dostal až v roce 1998.
Kaplan u Svatého Mikuláše na Malé Straně, přednášel na teologické fakultě.
Vybrán pro postgraduální studium na Gregoriánské univerzitě v Římě.
Zatčen 31. května 1951, odsouzen na doživotí.
Některé spoluobžalované vůbec neznal.
Na svobodu vyšel v roce 1966. Zemřel v roce 2011.
Nositel Řádu T. G. M.
Vystudovala učitelský ústav, jako řeholnice přijala jméno Žofie.
Stala se generální představenou Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.
Ukrývala v klášteře Oto Mádra.
Zatčena 24. ledna 1952, odsouzena v procesu „Oto Mádr a spol.“ na 20 let.
Propuštěna 11. května 1960. Zemřela roku 1979.
Později přijala jméno Marta.
Představená v rajhradském klášteře sester Těšitelek.
Zatčena 10. července 1951, odsouzena ve skupině „Oto Mádr a spol.“ 13. června 1952
k 17 letům vězení.
Na svobodu vyšla 10. května 1960.
Za války vězněna.
Od roku 1946 profesorka na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, zabývala se archeologií
a teorií umění.
Členka lidové strany.
V únoru 1948 se jako jediný pedagog univerzity zúčastnila pochodu
studentů na Hrad.
Zatčena 7. února 1952, odsouzena v procesu „Oto Mádr a spol.“ ke 22 letům, na svobodu
vyšla v roce 1965.
Později podepsala Chartu 77.
Zemřela roku 1982.
Sídlilo zde od roku 1951, kdy se sem přestěhovalo z Příční ulice. Počty příslušníků bezpečnostního
aparátu
totiž po únoru 1948 rychle rostly.
Výslechy se ale prováděly i na jiných místech v Brně.
Dnes Krajské ředitelství Policie ČR.
Navštěvovala jej řada osobností, mimo jiné i kněží Václav Drbola, František
Pařil a Jan
Bula popravení později v babických procesech.
Na základě vládního nařízení č. 112 ze dne 14. července 1950 o bohosloveckých fakultách
byl alumnát zrušen.
O budovu marně usilovala Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Se souhlasem Státního
úřadu pro věci církevní se do ní nastěhovali učni ze Zbrojovky. Později byla budova převedena na Vojenskou
technickou akademii Antonína Zápotockého, poté přešla k Vysokému učení technickému v Brně.
Dnes sídlo rektorátu Vysokého učení technického v Brně.
Doc. JUDr. Velen Fanderlík se narodil 11. února 1907 v Praze, s rodinou se přestěhoval
do Brna, kde později
studoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, studia ukončil v roce 1929.
Aktivní v Junáku byl od září 1919, na posledním předválečném sněmu Junáka se stal členem
náčelnictva.
Po nacistické okupaci v březnu 1939 uprchl z protektorátu, sloužil
v čs. zahraniční armádě ve Velké Británii.
Po osvobození se zúčastnil norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci jako pobočník
vedoucího československé delegace generála JUDr. Bohuslava Ečera.
V roce 1946 se stal starostou Junáka, později byl zvolen do Světového skautského výboru.
V roce 1948 uprchl znovu z vlasti, ale stále působil ve skautském hnutí.
V roce 1949 se stal starostou exilového Junáka.
Zemřel v roce 1985 v Kanadě.
Odbojová skupina, s níž Majerová spolupracovala, dostane později jméno podle ní: „Majerová
a spol.“.
S odbojem spolupracovala i dcera Věra, která pracovala na magistrátě.
Zatčena byla 25. října 1950.
(více)
Její byt měl dva vchody a z domu se dalo vyjít jak na ulici Pekařskou, tak na Husovu.
V bytě se ukrýval agent Tomáš Oliva, vlastním jménem Jan Brejcha, který spolupracoval s britskou
zpravodajskou službou.
Po odhalení skupiny se mu podařilo uniknout na Západ.
(více)
Vyšetřovna a věznice Státní bezpečnosti.
Jedno z nejhorších míst ve městě.
Cely se nacházely ve sklepě, pod úrovní chodníku.
Cely neměly okna, pouze mřížky v úrovni chodníku a dovnitř bylo slyšet ruch z ulice.
Zde trpěla řada politických vězňů, násilí tu byl vystaven například Rudolf Mrázek z odbojové
skupiny SODAN.
Dnes zde sídlí městské ředitelství Policie ČR.
(více o odbojové skupině Sodan)
Rudolf Mrázek byl donucen si kleknout na lavici a vyšetřovatel mu až do krve tloukl hlavou
o kovovou trubkovou opěrku.
Lavici našel v budově ještě v roce 1995, když si šel vyřídit řidičský průkaz.
V jedné ze zdejších podzemních cel byl vězněn po zatčení básník Jan Zahradníček. Vznikla zde jeho báseň Bratislavská ulice:
Světlo a stín střídají se patrně na té ulici,
kterou nevidíš, jak hodinu za hodinou v svých chodcích mění se.
Ubírají se na východ, ubírají se na západ
a před tvým oknem se potkávají.
Jen hlasy slyšíš,
jen kroky, jež nepřetržitě tepou zem
na tom zvukovém pásu
dnů žalářních.
(více)
Poslední číslo katolicky orientovaného měsíčníku Akord vyšlo v únoru 1948.
Z politických důvodů časopis poté skončil.
V této redakci revue pro křesťanskou kulturu Akord působil básník Jan Zahradníček, který revue redigoval.
Jako tiskař pracoval pro časopis Ladislav Suchomel z Tišnova.
Byl členem odbojové skupiny Jánošíci.
Byl zatčen 2. října 1949.
Ve vězení strávil 13 let.
Bývalá zemská sněmovna.
Zde se konal proces se Zelenou internacionálou.
V červenci 1952 zde byli souzeni představitelé křesťanské inteligence, katoličtí básníci,
bývalí agrárníci a konzervativně orientovaní novináři, včetně přispěvatelů do Zahradníčkova časopisu
Akord.
TODO: odkaz na id_redakce_akordu
Proces byl od počátku zmanipulován, ale trest smrti udělen nebyl.
V čele vykonstruované obžaloby stál spisovatel a novinář Václav Prokůpek, který byl odsouzen
k 22 letům vězení, propuštěn byl v roce 1964.
Budova je dnes sídlem Ústavního soudu ČR.
Budovu využívalo za války gestapo a po únoru 1948 StB.
Zde byli vězněni i političtí vězni, například členové odbojové skupiny Jan z Tišnova.
Vedoucí skupiny Jan Simandl společně s několika spoluvězni se v červnu 1950
pokusil o útěk z cely číslo 20.
Dnes v budově sídlí pošta.
Jan Simandl se spoluvězni si vyrobili improvizovanou pilku za pomoci skleněných střepů a upletli lano
z prostěradel. Mříž postupně pilovali a čerstvé řezy zamazávali sazemi, aby nebyly vidět. Dva
vězni skutečně utekli po improvizovaném laně na plochou střechu, ale Simandl zůstal zaklíněn
v mříži, protože otvor byl příliš úzký. Simandl, bývalý boxer za oddíl Baťa Zlín, byl silný
a otvorem se neprotáhl. Nemohl ani dopředu, ani zpět. Dozorci jej násilně vtáhli dovnitř. Proto byl
poraněn na bocích a hrudníku,
popisoval jeho přítel Břetislav Loubal. Dozorci s ním lomcovali,
roztrhali mu boky a kůže z něj visela v cárech…
Jan Horsák a Josef Haar úspěšně utekli z cely na Orlí ulici a přes plochou střechu se dostali
na svobodu.
Jan Horsák byl však dopaden ještě na území Brna.
Role Josefa Haara je nejasná, převáděl na Západ, ale po dopadení na konci roku 1948 podepsal závazek
spolupráce.
Po útěku z vězení byl dopaden v sovětské zóně v Rakousku.
Propuštěn z vězení byl v roce 1963.
Od roku 1950 je ve zdejší rezidenci internován biskup Karel Skoupý.
Už v předchozím roce dostal zákaz opustit město. Vynucená izolace byla vysvětlována jako ochrana
před hněvem dělnické třídy.
Po třech letech pod dozorem byl odvezen z Brna a postupně internován na různých místech.
V sobotu 22. června 1968 se vrátil do úřadu, jeho příjezd zpět na Petrov se stal velkou
událostí – vítalo ho asi 25 000 lidí. V katedrále se sloužilo Te Deum.
Karel Skoupý zemřel o čtyři roky později.
Bývalý klášter.
Zde sídlila Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, ale část areálu byla za války
vybombardována.
V domě na Údolní č. p. 35 byli od podzimu 1948 do srpna 1950 internováni čelní lidovečtí
politici Jan Šrámek a František Hála. Hlídalo je jedenáct příslušníků Bezpečnosti v civilu.
Jan Šrámek (1870–1956) byl kněz a přední prvorepublikový politik, předseda Československé strany
lidové.
Za války byl předsedou londýnské exilové vlády.
Byl jedním z pravicových politiků, který podal v únoru 1948 demisi, ale velmi důrazně varoval
před následky.
Po převratu se společně s tajemníkem strany Františkem Hálou pokusil neúspěšně o útěk na
Západ, ale byli zatčeni a nezákonně internováni. Kromě Brna ještě v Nové Říši a ve valdické
věznici.
Jan Šrámek nakonec zemřel pod cizím jménem v Praze.
Po pádu komunismu byly jeho ostatky uloženy na Velehradě.
Kryt 10-Z se nachází pod svahy Špilberku.
Hlavní vchod je z ulice Husovy.
V krytu je dnes muzeum a expozice studené války.
(více na 10-z.cz)
Vedle pomníku italských karbonářů bývaly veřejné záchodky, tam si agent Tomáš Oliva, vlastním jménem Jan
Brejcha, zřídil tajnou schránku.
Místo se nacházelo nedaleko bytu švadleny Boženy Majerové, u níž se po jistou dobu ukrýval.
Oliva získával informace pro britskou zpravodajskou službu, mimo jiné i z brněnského
magistrátu.
(více)
Byl odhalen v roce 2006.
Základním tvarem je trojúhelník odkazující symbolicky na tři odboje.
Autorem památníku je akademický sochař Michal Gabriel.
Nachází se poblíž budovy Krajského soudu.
V Brně byl ještě jeden památník, ten však musel být odstraněn kvůli technické vadě.
Dnes budova Krajského soudu.
V soudních procesech zde byli odsouzeni například členové odbojové skupiny SODAN.
Zde probíhal také proces s Petrem Křivkou a jeho skupinou.
Odbojová skupina SODAN působila na Bučovicku a Slavkovsku.
(více)
Petr Křivka byl účastníkem všech tří odbojů, za války působil ve Velké Británii jako člen ochranky
prezidenta Beneše.
Po únoru se pokoušel organizovat odboj proti komunistické totalitě, ale skupina byla záhy infiltrována
agenty a provokatéry.
(více)
Po válce zde bydlel podplukovník generálního štábu Josef Robotka, významný účastník protinacistického odboje.
Josef Robotka byl sice poslán po válce studovat do Sovětského svazu, byl však odvolán zpět, protože se
zajímal o Čechoslováky vězněné v gulazích.
Po únoru 1948 byl obviněn ze špionáže a zatčen.
Vězněn byl v Brně a Praze, 12. listopadu 1952 byl ve věznici na Pankráci popraven.
Demonstrace studentů proti komunistické lži.
V únoru 1946 se před redakcí komunistických brněnských novin Rovnost konala demonstrace,
která se stala prvním větším střetnutím o budoucnost republiky. Studenti protestovali proti
dehonestujícím a zastrašujícím útokům na důstojníka Vladimíra Šoffra, který ve svých přednáškách
varoval před průměrností a neomezenou mocí ohrožující demokracii. Komunisté jeho slova vztáhli na sebe.
Proti protestujícím studentům poštvali dělníky ze Zbrojovky, která přerušila práci. Do ulic jich
údajně vyrazilo až deset tisíc, aby dali studentům za vyučenou.
K potyčkám ve městě docházelo 6. února 1946 po celý den.
Vynikající absolvent důstojnické školy se stal důstojníkem generálního štábu.
Za války se zapojil do odboje a byl vězněn v řadě věznic a koncentračních táborů.
Po válce se vrátil do armády a v roce 1946 byl požádán o sérii přednášek pro studenty
brněnských vysokých škol.
Po lživém osočení komunistickými funkcionáři a novinami Rovnost začal být vyšetřován,
byl nespravedlivě odsouzen a propuštěn z armády.
Později se musel živit příležitostnými pracemi.
Rehabilitován byl po roce 1989.
První z článků dehonestujících mjr. gšt. Vladimíra Šoffra v komunistické Rovnosti z 31. ledna 1946.
V padesátých letech byl přejmenován na Oblastní dům armády.
Dne 18. června 1949 se zde konala ustavující schůze krajského výboru takzvané Katolické akce.
Jednalo se o uměle vytvořenou organizaci, která měla narušit dosavadní způsob řízení katolické církve
v zemi a dostat ji pod kontrolu totalitního státu. Opírala se o takzvané vlastenecké kněží,
kteří měli nalomit důvěru v církevní hodnostáře věrné Vatikánu. Akce ale zcela ztroskotala, biskupové
akci odmítli pastýřským listem, který přes přísný zákaz přečetli kněží v mnoha kostelích.
Jedním z nich byl později popravený Jan Bula.
Jan Bula dostal za čtení zakázaného pastýřského listu bránícího církev před Katolickou akcí měsíc vězení.
Proti rozsudku se odvolal.
Mezitím tyto tresty amnestoval prezident Klement Gottwald, takže Bula potrestání ještě unikl.
Později ale bude popraven v souvislosti s událostmi v Babicích na Třebíčsku.
Od roku 2015 probíhá ve Vatikánu proces jeho blahořečení, který zahájilo brněnské biskupství.
Zde umírá dne 26. října 1950 Josef Kolísko z Jevíčka. Agent spolupracující s britskou
tajnou službou.
Poté co jej příslušníci Bezpečnosti obklíčili v dílně v Modřicích, se
v bezvýchodné situaci pokusil ukončit svůj život.
Těžce zraněného ho odvezli do Úrazové nemocnice, StB se snažila ho vyslechnout. Byl ještě při
vědomí, ale podle svědectví zdravotní sestry neprozradil ani své skutečné jméno. Zemřel dřív, než jej stihli
operovat.
Ve falešném občanském průkazu bylo uvedeno jméno Josef Kafka, jeho skutečné jméno tajná policie
odhalila až později.
Pocházel z vážené rodiny v Jevíčku, jeho otec byl lékařem.
Spolupracoval s agentem Olivou a odbojovou skupinou „Majerová a spol.“, která
působila v Brně a okolí.
Při zatýkání se pokusil bránit, ale pistoli nakonec v obklíčení obrátil proti sobě.
Zemřel v třiadvaceti letech.
Pohřben byl tajně, o jeho osudu nebyla informována ani rodina.
(více)
Areál sloužil do roku 1956 jako věznice pro kriminální i politické vězně.
V roce 1956 byla dokončena stavba nové věznice v Brně-Bohunicích a věznice na Cejlu se
změnila na skladiště a archiv. Díky tomu si uchovala původní podobu z počátku padesátých let.
(více)
Věznice Cejl je významná tím, že právě zde byla vězněna řada intelektuálů, básníků a spisovatelů.
Například básník, dramatik a překladatel Václav Renč.
Václav Renč byl od roku 1947 dramaturgem Zemského divadla v Brně.
V roce 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen v zinscenovaném procesu
s katolickou inteligencí.
Dostal 25 let vězení, propuštěn na svobodu byl v roce 1962.
Rehabilitován byl až po pádu komunismu.
Dalším z vězněných básníků byl Jan Zahradníček, který zde napsal text na melodii
z Novosvětské od Antonína Dvořáka.
Byli zde vězněni ale také básník Petr Bezruč nebo česko-židovsko-německý spisovatel Peter Demetz.
Posledním popraveným byl Leopold Doležal z odbojové skupiny „Majerová a spol.“. Po jeho smrti
se další popravy už odehrávaly v Praze.
Leopold Doležal (1913–1952) se jako příslušník Bezpečnosti a člen komunistické strany
zapojil do odboje a díky svému povolání získával pro odboj cenné informace. Spolupracoval
s britskou zpravodajskou službou, s agenty Josefem Kolískem a Janem Brejchou. Byl však
odhalen a dne 30. srpna 1952 popraven na nádvoří věznice.
V přízemí vedle nádvoří bylo ženské křídlo, kde byla vězněna například Drahomíra Strouhalová, která
spolupracovala stejně jako Doležal se skupinou „Majerová a spol.“, ukrývala zbraně
a poskytovala úkryt.
U dveří jejího domu v Modřicích byl překvapen tajnou policií Josef Kolísko, který po marném
pokusu o útěk spáchal sebevraždu.
Drahomíra Strouhalová se vrátila do věznice poprvé až v roce 2015.
Vila na ulici Hlinky (rohový dům Vinařská/Hlinky) sloužila tajné policii pro tajné zatčení, tedy pro
uvěznění údajných nepřátel, aniž by jejich spolupracovníci věděli, že jsou v rukou StB. Zde byli
vyslýcháni, mučeni či tajně vězněni, než byla připravena provokace nebo plány dalšího zatýkání.
Zde byli například vězněni odbojáři Rudolf Hájek a Vincenc Koutník.
Zapojil se do odboje už za války.
Společně s Vincencem Koutníkem a jeho bratrem Josefem založili po únoru 1948 odbojovou
skupinu „Dr. Hřebík“, jejímž byl vedoucím.
Zatčen byl 16. září 1949, odsouzen na doživotí.
Na svobodu se dostal v roce 1964.
S Vincencem Koutníkem byl vězněn ve vile na Hlinkách, oba se stali obětí provokační akce
„Kámen“.
Vincenc Koutník působil od roku 1943 v protinacistickém odboji, ve skupině Miroslav Tyrš. Za to byl
vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem.
V roce 1948 spoluzakládal odbojovou skupinu „Dr. Hřebík“.
Zatčen 16. září 1949, odsouzen na doživotí.
Propuštěn byl v roce 1964.
Ve vile na Hlinkách byl tajně vězněn a také zde tragicky zahynul advokát a sportovec Jan Koreis.
Byl významným atletem, před válkou mistr republiky ve skoku o tyči. Československo reprezentoval
na olympiádě v Berlíně.
Povoláním byl advokát, po únoru 1948 se zapojil do odboje ve skupině Petra Křivky.
Byl tajně zatčen a ve vile na Hlinkách mučen. Tam zemřel za nejasných okolností, buď na následky
mučení, nebo spáchal sebevraždu.
Za jeho smrt nebyl nikdo potrestán.
Koreis se po zatčení choval velmi statečně. Během vyšetřování Kontrolního a inspekčního odboru
Ministerstva vnitra uvedla Marie Lencová, bývalá vedoucí 2. oddělení Krajské správy, toto: Pamatuji
si, že jsme Koreise žádali, aby nám objasnil své styky se zahraničím a jmenoval osoby, se kterými
ilegálně spolupracoval. Koreis stále tvrdil, že jeho občanská a akademická čest mu nedovoluje
vyzradit další jména lidí, se kterými spolupracoval, prostě že nebude zrádce.
Zde se scházel Petr Křivka se svými přáteli po komunistickém převratu, zde mluvili o možnostech
odporu proti režimu.
První větší schůzka spiklenců se zde odehrála v březnu 1949. Kromě Křivky se schůzky zúčastnil
také tehdejší funkcionář Svazu středoškolského studentstva Josef Janda.
Petr Křivka měl přezdívku Táta a jako bývalý účastník zahraničního odboje také respekt.
Za války působil jako člen ochranky prezidenta Beneše v Anglii.
Do jeho odbojové organizace však pronikli agenti StB a postupně ji dostali pod svou kontrolu.
Petr Křivka za to později zaplatí životem. Po zinscenovaném procesu bude dne 21. července 1951
popraven v Brně na Cejlu.
Josef Janda v roce 1947 zakládal na Moravě Svaz středoškolského studentstva a stal se jeho zemským
předsedou.
Po únorovém převratu začal pracovat v ilegální studentské organizaci, plánovali akce na podporu
demokracie.
Chtěl emigrovat, ale po rozhovoru s Petrem Křivkou zůstal v Československu a zapojil se
do odboje.
Byl zatčen 2. června 1949, odsouzen na 16 let, na svobodu vyšel v roce 1960.
Při demonstraci na protest proti okupaci dne 21. srpna 1969 zde byla zastřelena Danuše Muzikářová.
V červnu 1969 úspěšně dokončila tříletý obor oděvní učňovské školy a jako pánská krejčová začala
pracovat v národním podniku KRAS v Brně.
Na doporučení mistrové se chtěla přihlásit ke studiu módního návrhářství na textilní průmyslovce.
Při demonstracích na protest proti okupaci se ze zvědavosti vypravila do města. Shodou okolností se
ocitla v místě, kde se demonstranti střetli s bezpečnostními
složkami – v prostoru dnešní Rašínovy ulice (tehdy ulice 9. května). Spolu
s ostatními se při útoku milicionářů a příslušníků VB dala na útěk směrem k Moravskému
náměstí (tehdy náměstí Rudé armády), kde byla zasažena střelou do hlavy.
Vyšetřování bylo zastaveno, kulka se ztratila, takže ani po pádu komunismu už se střelce nepodařilo
vypátrat.
Během demonstrací při prvním výročí sovětské okupace byl zde dne 21. srpna 1969 zastřelen Stanislav Valehrach.
Stanislav Valehrach pocházel z Kovalovic, v Brně se učil na dřevomodeláře v Moravských
elektrotechnických závodech.
Poté pracoval ve Výzkumném ústavu stavebních a keramických strojů v Brně.
Byl aktivní sportovec, člen Sokola, působil jako člen výboru a trenér hokejového družstva
dorostenců.
Dne 21. srpna 1969 se dostal do míst, kde proti demonstrantům zasahovaly oddíly Veřejné
bezpečnosti a Lidových milicí. Po 17. hodině byl smrtelně postřelen, zemřel na místě.
Zde a v okolí docházelo při demonstracích u příležitosti prvního výročí okupace
k největším střetům s bezpečnostními silami tvořenými příslušníky Lidových milicí, Veřejné
bezpečnosti a vojáky.
Na Zelném trhu se dne 21. 8. 1969 lidé pokoušeli čelit obrněnému transportéru házením
dlažebních kostek a stavbou barikád. Jedna vznikala u divadla Reduta, druhá nahoře u uličky
vedoucí na Petrov.
Podle řady svědectví dostávali zasahující příslušníci bezpečnostních složek před akcí alkohol.
Ani zakrytý nápis nad vchodem nepomohl odlákat pozornost okupantů.
Ti dostali sdělovací prostředky pod kontrolu a tak jediným zdrojem informací pro Brňany se stal
na jistou dobu rozhlas po drátě.
Na rozdíl od Prahy se o budovu brněnského rozhlasu nebojovalo.
Zde sídlila v roce 1968 Československá televize.
Stejně jako u rozhlasu maskování nepomohlo.
Někteří pracovníci však z brněnského studia unikli i s technikou a z různých
skrytých míst přes vysílač Kojál na Drahanské vrchovině pokračovali v ilegálním vysílání.
V průjezdu domu na dnešní Joštově ulici se pod dojmem rozhlasových zpráv o demonstracích
a zastřelených osobách v Praze pokusil dne 21. srpna 1969 upálit Jan Polášek.
Polil se technickým benzinem, zapálil a poté vyběhl na ulici. S popáleninami byl převezen do
nemocnice, jeho čin však zanikl ve všeobecném zmatku toho dne.
Nebyl však v Brně jedinou živou pochodní roku 1969. V noci z 21. na 22. ledna
se na náměstí Svobody zapálil stavební dělník Miroslav Malinka. Jeho čin však nevyvolal velkou pozornost.
Přes svůj nízký věk (22 let) byl opakovaně trestán pro krádeže. Dne 16. dubna 1988 spáchal
sebevraždu oběšením ve věznici Ostrava-Heřmanice.
V Beta pasáži (pasáž dnešní Komerční banky) vzniklo spontánně pietní místo, kde si lidé v srpnu 1968 a 1969 připomínali dvě oběti sovětské okupace v Brně. Byly zde umístěny portréty Josefa Žemličky a Viliama Debnára, u nichž se zapalovaly svíčky, pokládaly květiny a psaly vzkazy.
Dosud nikdy nepublikovaná fotografie, zachycující kordon příslušníků Veřejné bezpečnosti v ústí Beta
pasáže na náměstí Svobody dopoledne 21. srpna 1969. Za kordonem jsou ještě vidět zapálené svíčky
jako připomínka srpnových obětí roku 1968.
Snímek tajně pořídil účastník demonstrací Petr Kopečný, který se dostal do pasáže z druhé strany
od Veselé ulice.
Viliam Debnár byl zastřelen sovětskou hlídkou, když přivážel svého syna do Brna. Dne 21. srpna
odpoledne u Malé Klajdovky na něj vystřelili dávku ze samopalu, možná proto, že Debnár nezareagoval
dost rychle na výzvu k zastavení. Okolnosti nejsou úplně jasné.
Vojáci pak bránili lidem i zdravotníkům z přivolané sanitky, uvnitř vozu zůstal
s mrtvým otcem jeho pětiletý syn, který naštěstí nebyl zraněn.
Šestnáctiletý chlapec se dvěma kamarády se ráno dne 21. srpna 1968 vypravil na malém motocyklu Pionýr
z Omic do Brna, ale na Jihlavské ulici v Brně-Bohunicích byl zasažen střelou sovětského
vojáka.
Měl být operován ve Fakultní nemocnici na Pekařské ulici, ale zemřel už při převozu.
Pohřeb Josefa Žemličky v Omicích vyvolal velkou pozornost a stal se manifestací proti okupantům.
Okamžitě po vstupu vojsk se vztek obrátil proti symbolům, které si lidé spojovali s hlavní okupační mocností. Knihkupectví Sovětská kniha v centru Brna bylo všem na očích. Nápis nad obchodem nevydržel ani den.
Dne 25. ledna 1969 se zde konala smuteční tryzna za Jana Palacha.
Lidé se shromažďovali už od 11. hodiny v okolních ulicích, ve 12.55 se rozezněly zvony brněnských
chrámů, které vyzváněly půl hodiny.
Akademičtí funkcionáři z různých fakult i zástupci města či spolků přicházeli dnešní
Rašínovou ulicí, aby se s Janem Palachem symbolicky rozloučili.
Ve dvě hodiny odpoledne převzali čestnou stráž akademičtí hodnostáři.
Pietní akt ukončily dvě minuty ticha.
Fotografoval Karel Otto Hrubý.
Místo velkých demonstrací proti sovětské okupaci.
A současně místo, kde Brňané sovětské vojáky přesvědčovali, že „kontrarevoluce“ zde rozhodně
nehrozí.
Při potlačení demonstrací v srpnu 1969 místo uzavřeli příslušníci Veřejné bezpečnosti.
Snímek byl pořízen tajně tehdy devatenáctiletou Olgou Sedláčkovou přes rameno jiného demonstranta.
Šla jsem Jakubskou ulicí ke kostelu Svatého Jakuba, kde už byl koridor esenbáků se psy. Potom do
velkého davu lidí začali střílet bombičky se slzným plynem a vypukla panika. Chovali se jak bestie,
pustili na nás i psy. Teď nevím, jestli to byla fara nebo škola, kde nám otevřeli dveře, a my
vběhli dovnitř.
Budova na snímku dnes už nestojí.
O kousek dál byla krátce po těchto událostech zastřelena Danuše Muzikářová.
Ačkoli největší demonstrace se odehrály 21. srpna 1969, i o den později zněla ulicemi Brna
střelba.
Před domem na Orlí č.p. 7 byl večer kolem osmé hodiny dne 22. srpna 1969 postřelen
a vážně zraněn teprve sedmnáctiletý zednický učeň Jiří Ševčík.
Jiří Ševčík vzpomínal: Najednou jsem zaslechl hvízdnutí kulky a viděl jsem, jak se zajiskřilo
na chodníku. Chtěl jsem se ukrýt ve vchodu do drogerie. Otočil jsem se a ještě jsem zahlédl dva
střílející příslušníky VB v uniformách před Pavilonem na Zelném trhu. Pak jsem pocítil prudkou
ránu, svalil jsem se k zemi, ústa jsem měl náhle plná krve. Přišli pak nějací lidé a nesli mě
pryč a Měnínská brána se před mýma očima rytmicky kývala ze strany na stranu. Později jsem
pochopil, že to se kývala moje bezvládná hlava. Probral jsem se až v nemocnici pod rozsvícenými
reflektory na sále.
Jiří Ševčík byl v ohrožení života, protože kulka zasáhla míchu. I když se lékařům
podařilo zachránit mu život, zůstal ochrnutý a pohyboval se na vozíčku.
Policejní situační plánek z místa postřelení Jiřího Ševčíka, 25. srpen 1969.
Orlí ulice v Brně, vpravo drogerie, u jejíhož vchodu byl Jiří Ševčík postřelen.
Památník, jejž tvoří třiapadesát kovových stél tyčících se do nebe, byl odhalen u Mikulova na Stezce
svobody v listopadu 2014.
Památník navíc získal v květnu 2015 v prestižní soutěži Národní cena za architekturu Grand Prix 2015
čestné uznání v kategorii architektonický design, drobná stavba a umělecké dílo.
(více)
Po místech, která byla před rokem 1989 zcela nepřístupná, se dnes můžeme projít nebo projet na kole.
U Mikulova vybudovalo Občanské sdružení Paměť krátkou naučnou stezku, která dobu nesvobody
připomíná. Vede přesně po bývalé signálce, po cestě, kterou postavili pohraničníci a která vedla těsně
podél drátů železné opony. Sousední železniční trať se už vlastně také nacházela v zakázaném pásmu.
Cestující mohli z oken vagonů vidět pro ně nedosažitelné rakouské území.
Jedná se o připomínku svobody, na kterou se tak snadno zvyká, ale která se tak snadno ztrácí.
Svoboda není vyčkávání, svoboda je právo vydat se kdykoli na cestu,
odpovídal uprchlík Robert
Ospald na otázku, proč nepočkal na pád železné opony a utíkal nesmírně riskantním způsobem po drátech
spojujících stožáry vysokého napětí. Jeho neuvěřitelný příběh o útěku do Rakouska je jedním
z těch, o nichž se návštěvník dočte na tabulích asi dva kilometry dlouhé naučné stezky. Panely jsou
v češtině a němčině.
(více)
Součástí stezky je i památník obětí jihomoravské části železné opony. Každý
z mrtvých má svou stélu se jménem a rokem úmrtí. Autorem památníku je
Ing. Akad. arch. Tomáš Pilař, památník získal po svém vzniku ocenění Čestné uznání Grand Prix
Obce architektů. Zajímavostí je, že památník stojí přesně na místě bývalé strážní věže, z níž
pohraničníci kontrolovali železnou oponu.
(více)
Od roku 2019 je součástí stezky i sousoší Odloučení Zuzany Bartošové.
Sousoší Odloučení je součástí Stezky svobody.
Je věnováno rodinám, které byly železnou oponou rozděleny.
Sousoší bylo slavnostně odhaleno v listopadu 2019 na památku třicátého výročí pádu železné opony.
Autorkou sousoší je Zuzana Bartošová.
(více)
Zde se nacházelo jedno z nejdůležitějších míst okupovaného Brna.
V suterénu radnice, přibližně v místě, kde je mincmistrovský sklep, bylo studio rozhlasu po drátě.
Protože vysílání tehdejšího Československého rozhlasu bylo umlčeno, stal se rozhlas po drátě jedním
z nejdůležitějších zdrojů informací.
Redaktorka Jana Čipáková vysílala nepřetržitě celý týden a ve studiu i přespávala.
Jana Čipáková se vypravila okamžitě po zprávě o okupaci do svého studia v podzemí radnice. Lidé jí
dávali zprávy a ona je hned zařazovala do vysílání.
Jana Čipáková, které bylo tehdy sedmadvacet let, vzpomíná na tehdejší práci jako na nejdelší směnu
v životě. Informovala o přesunech okupačních jednotek, ale třeba i o tom, kam přivezli
potraviny. Brala to tehdy jako povinnost, ve studiu zůstala s manželem a technikem. Spacáky jim
přinesli příbuzní. Viděla z okna vůz s anténkou, jak se snaží zaměřit vysílání, ale věděla, že
drát zaměřit nelze.
Informace se dostávaly do rádiových přijímačů v bytech, ale také do tlampačů na ulicích.
Rizika, o kterých jsme určitě něco tušili, jsme v té chvíli vytěsnili,
vzpomínala.
Vysílání skončilo po výzvě prezidenta Ludvíka Svobody, aby lidé ukončili protestní akce. Pak ze studia
pustili do vysílání hymnu a šli unavení domů. Věděla od kamarádky, že lidé při hymně stáli
a plakali.
Pomsta režimu přišla hned na začátku normalizace. Jana Čipáková nemohla sehnat zaměstnání
a musela se živit, jak se dalo.
Do rozhlasu se krátce vrátila až po pádu komunismu.
Chce tato chvíle snad ještě něco nového? Chce neobyčejné vypětí duchovních sil proti obyčejnému útoku
zla.
Tyto věty napsal duchovní Oto Mádr v roce 1951, kdy byl útlak totalitního režimu nesnesitelný.
Uvedené věty byly součástí textu Slovo o této době, který brzy poté začal kolovat mezi
věřícími. Vydejme se po stopách odvážných věřících i kněze Oty Mádra, který nakonec stane před
zinscenovaným soudem ve velkém sále brněnského Stadionu. Na tento proces bude později vzpomínat takto:
Byl jsem připraven zemřít. Když sloužím Bohu, nebudu přemýšlet, jestli se mi něco líbí, nebo ne. Beru
všechno! Jestli mne pověsí, budu viset. Nést dějiny, nenechat se jimi převálcovat byla naše
povinnost.
Oto Mádr nakonec v tomto procesu nejvyšší trest nedostane, ale dostanou ho
jiní – dva mladí studenti z Tišnova, kteří v sebeobraně zabili muže, pravděpodobně
agenta Státní bezpečnosti, jenž je ohrožoval v jejich ilegálním úkrytu. Studenti Alois Pokorný
a Vlastimil Železný se osobně s Mádrem neznali, přesto je organizátoři spojili do jednoho procesu.
Když později Železného odsoudili k smrti, povolili mu na cele housle, na kterých hrál Largo
z Novosvětské od Antonína Dvořáka. A básník Jan Zahradníček, který byl ve vězení
s ním, na tuto melodii napsal text:
Slzících očí teď miliony jsou,
které tvář drahou jim spatřit nemohou.
Ustrň se, Ježíši, dopřej návrat nám
k domovům svobodným, k slunci, ke hvězdám.
Na básníka Jana Zahradníčka bude dobré si vzpomenout na Šilingrově náměstí, kde sídlila redakce revue
pro křesťanskou kulturu Akord, v níž působil. Ale také na ostatní katolické spisovatele
a intelektuály. Ti byli souzeni v takzvaném procesu se Zelenou internacionálou
v budově dnešního Ústavního soudu. A v domě na Údolní ulici svůj život tajně a za dozoru
příslušníků Státní bezpečnosti dožíval jeden z nejvýznamnějších politických představitelů první
republiky – dlouholetý předseda lidové strany, katolický kněz a někdejší předseda
exilové vlády v Londýně Msgre Jan Šrámek. V internaci pod cizím jménem nakonec i zemře,
ale to už nebude v Brně…
V internaci se ovšem ocitne i brněnský biskup Karel Skoupý, který bude nejdříve
hlídán v rezidenci na Petrově.
A neměli bychom zapomenout na kněze, kteří vyrůstali v alumnátu na rohu Antonínské ulice
a Janáčkova náměstí. Nejdříve je z této budovy dočasně vyhnali nacisté a podruhé (už
definitivně) komunisté. Byli mezi nimi i ti, kteří později budou popraveni po takzvaných babických
procesech. Nejmladší z nich Jan Bula bude ještě mezitím odsouzen za čtení pastýřského listu po takzvané
Katolické akci, o níž se také jednalo v brněnském Besedním domě.
Nechceme zradit svůj národ…, ale ani Krista,
řekl tehdy věřícím odvážně Jan Bula, přestože věděl, že v kostele jsou špiclové, kteří si zapisují
každé jeho slovo. To se stalo v Rokytnici na Třebíčsku, ale na Bulu je možné vzpomenout i na
dalším místě v Brně – ze zadní části biskupské rezidence na Petrově vystupuje výrazná
novogotická přístavba kaple. Za války, když bylo bombardováno nádraží, přišla o všechna okna
a provizorní překližkové výplně nevypadaly moc hezky. Jan Bula, který měl výtvarný talent, na ně
namaloval výjevy z Kalvárie. Svatému Janovi stojícímu pod křížem dal údajně svou vlastní podobu
a Panna Maria se prý podobala jeho matce. Ale malby se bohužel nedochovaly…
Jako každá diktatura i tato bolševická diktatura padne!
tato věta byla součástí letáku, který
rozšiřovala odbojová skupina SODAN v okolí Brna. Zkratka SODAN znamenala Skautská organizace
demokracie a nezávislosti. Texty letáků v nesvobodné době nutily k zamyšlení: Věříte tomu,
že Beneš a Masaryk byli zrádci národa a Gottwald a Zápotocký jeho novodobými
spasiteli?
Nebo: Komunisté prý byli za dob prezidenta Beneše a Masaryka neslýchaně terorizováni, ale přečtěte
si z této doby „teroru“ výtisk Rudého práva a naproti tomu zkuste dnes, v takzvané
svobodné republice, veřejně číst tento leták. Nejenom že nesmíme svobodně jednat a myslit, ale po
letech socialistického blahobytu máme přídělový systém…
Skupina SODAN, založená na skautských
ideálech, byla ale prozrazena. Po rozsáhlém zatýkání se její členové ocitli v obávané vyšetřovně na
rohu ulic Příční a Bratislavské. Bylo to jedno z nejhorších míst v Brně. Zde zažil odbojář ze
SODANU Rudolf Mrázek nejstrašnější chvíle svého života. Zbitý a vyčerpaný z výslechů byl přiveden
k lavici s trubkovým opěradlem. Musel si na ni kleknout. A vyšetřovatel StB mu tloukl hlavou
o to kovové opěradlo. Krev mu stékala po obličeji. Nevěděl, jestli bude ještě někdy vidět. Naštěstí mu
zbyly „jen“ jizvy na nose a kolem očí. Když si po dvaačtyřiceti letech, v roce 1995, přišel
vyřídit do stejné budovy řidičský průkaz, našel tam tutéž lavici a při vzpomínce se rozbrečel. Bylo mu
už jednašedesát let a brečel!
Budova na rohu ulic Příční a Bratislavské skrývá podobných příběhů mnoho. Výslechové cely se nacházely
v podzemí, pod úrovní chodníku, a ven vedly jen větrací otvory, kterými nebylo sice nic vidět, ale
doléhal jimi šum z ulice. Zde vznikla i báseň Jana Zahradníčka Bratislavská ulice:
Hledíš oknem a spatřit nemůžeš,
jen posloucháš
zvučný hlas ulice,
kterou nevidíš a která jak pozouny sluneční v sluch ti zní,
jak od východu na západ pospíchá
mezi dvěma řadami domů dlouhá jak svět.
Ještě horším místem ovšem byla nedaleká věznice na Cejlu, která si zaslouží zvláštní pozornost a samostatnou vzpomínku. Především na mrtvé. Politických vězňů na Cejlu bylo popraveno dvanáct, jedním z nich byl odvážný účastník všech tří odbojů Petr Křivka. Jako poslední zde přišel o život Leopold Doležal, člen odbojové skupiny „Majerová a spol.“, zemřel 30. srpna 1952. Poté byly popravy přesunuty do Prahy. Shodou okolností jen nedaleko odtud v Úrazové nemocnici vydechl naposledy Doležalův spolubojovník Josef Kolísko, agent chodec, který v bezvýchodné situaci v obklíčení spáchal sebevraždu. Zemřel a neprozradil nikoho ze skupiny, vyšetřovatelé dokonce neznali ani jeho skutečné jméno. V centru města se pak nachází několik míst spojených s třetím odbojem. Před soudní budovou, v níž proběhlo několik procesů, najde laskavý návštěvník památník Třem odbojům. V pasáži Alfa pak malou pamětní desku připomínající odvážného vojáka Josefa Robotku, odbojáře, který podobně jako Petr Křivka skončil na popravišti. Na Šilingrově náměstí pak stojí dům, který se stal klíčovým místem pro odbojovou skupinu „Majerová a spol.“. V domě na nároží ulic Husovy a Pekařské se nacházel byt Boženy Majerové, u níž se odbojáři ukrývali. A ve svahu parku pod Špilberkem poblíž pomníku italských karbonářů měli mrtvou schránku, která sloužila k výměně informací. Stojí za to si na tyto odbojáře vzpomenout, protože dva zaplatili za studenou válku svými životy. Leopold Doležal a Josef Kolísko si zaslouží naši vzpomínku.
Málokteré fotografie jsou tak plné smutku a zoufalství jako ty z období mezi srpnem 1968 a srpnem 1969. Neveselé události se jen valily – okupace…, mrtví…, živé pochodně… Pak demonstrace při prvním výročí okupace a další mrtví a ranění…
Města žila mrtvými, jejich jmény a zprávami, které byly špatné a ještě horší. Stejné to bylo
i v Brně. Srpnová okupace způsobila šok. V noci z 20. na 21. srpna 1968 mě zavalilo
obrovské rozhořčení a vztek, tanky „spřátelené země“ válcovaly naše naděje na svobodnější život pro
nás i naše děti, měla jsem tříletou dcerku. Na jaře toho roku se naše země nadechla a my
s ní, a ten vpád znamenal konec.
Tak popisuje srpnovou okupaci Jana Čipáková, která tehdy
jako mladá redaktorka pracovala v rozhlase a vůbec netušila, že se stane jednou
z nejdůležitějších osobností té doby v Brně. Protože vysílání tehdejšího Československého rozhlasu
bylo umlčeno, stal se rozhlas po drátě klíčovým zdrojem informací. A redaktorka Jana Čipáková pracovala
právě v redakci rozhlasu po drátě. Vysílala praktické zprávy pro obyvatele města: kde jsou sovětští
vojáci, kde je bezpečno nebo kde se dají koupit potraviny… A také posluchačům dodávala odvahu
a sílu. Pracovala nepřetržitě týden a ve studiu i přespávala.
Studio se nacházelo v suterénu Nové radnice a pozoruhodnou minulost toho místa dnes už nic
nepřipomíná. Stojí za to se vydat po stopách Jany Čipákové a dalších hrdinů smutné doby. V Brně se
v srpnu 1968 mluvilo o dvou obětech okupace, jejich fotografie byly umístěny na improvizovaném
pietním místě v Beta pasáži na náměstí Svobody. Tam se nechávaly vzkazy a zapalovaly svíčky.
Třicetiletý Viliam Debnár byl zastřelen v autě v Brně-Líšni a šestnáctiletý chlapec Josef
Žemlička byl postřelen v Brně-Bohunicích a zemřel při převozu do nemocnice.
Fotografie z pohřbu Josefa Žemličky vzbudily další vlnu rozhořčení…
Na této stezce je dobře vidět, jakou roli hrála slova. To bylo to jediné, co Čechům a Slovákům
zbylo na obranu. Ale slova se stala naopak i terčem útoku. Nápis Sovětská kniha nad obchodem na rohu
náměstí Svobody přežil příchod okupantů jen o pár hodin…
Měla jsem stejně obrovskou potřebu nějak se tomu postavit, něco dělat, a tu možnost jsem měla.
Samozřejmě jsem jí využila a rizika, o kterých jsme určitě něco tušili, jsme v té chvíli
vytěsnili. Já i můj muž, se kterým jsme už předtím podepsali Dva tisíce slov. Přes všechno, čím
jsme pak byli postiženi, jsme nikdy nelitovali.
Jana Čipáková sama stejně jako mnozí další už v těch srpnových dnech roku 1968 totiž podvědomě cítili, že ať udělají cokoliv, nedopadne to dobře. Že přijde období útlaku a ponížení. A ti, kteří projevili rozhodnost, odvahu a statečnost postavit se na odpor, budou pronásledováni. Vydejme se po stopách i těchto lidí.
První, kdo vycítil změnu nálady ve společnosti, byl student Jan Palach.
Po jeho smrti v Praze se konala symbolická smuteční tryzna i v Brně na náměstí Svobody,
kterou organizovali studenti. Také v Brně došlo v roce 1969 ke dvěma pokusům o sebeupálení
– jeden se odehrál právě na náměstí Svobody, druhý na dnešní Joštově třídě.
Definitivní ztrátu nadějí přinesl ovšem srpen 1969, který byl v Brně zvláště krvavý. V ulicích
však stříleli už jen Češi. Ti, kteří zůstali ležet mrtví či vážně zranění byli také Češi. Ozbrojené
represivní složky tvořili vojáci, příslušníci Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí.
Na ulici Orlí tak zůstal ležet Stanislav Valehrach a na dnešním Moravském náměstí Danuše
Muzikářová. Na Orlí ulici byl po zásahu střelou také vážně zraněn Jiří Ševčík, který stráví zbytek života na
vozíčku…
Stojí za to se projít kolem míst, kde se střílelo na neozbrojené lidi, a zamyslet nad jejich
odkazem – především nad tím, že ne všichni byli zabiti okupanty, že roli střelců mluvících
cizím jazykem převzali jejich domácí následovníci. Že k tomuto rozdělení národa stačil jediný rok.
Pouliční bouře v srpnu 1969 v centru Brna byly zoufalé a od začátku odsouzené k porážce. Fotografie a vzpomínky na ně zmizely z veřejného prostoru.
A při procházce po stopách let 1968 a 1969 stojí za to se zamyslet ještě nad jednou věcí. Ať už
zabíjeli jedni nebo druzí, jedno mají společné. Žádný z pachatelů nebyl usvědčen, dopaden ani
potrestán…
Je to tak v pořádku, necítí nikdo žádný dluh?
